1) Moje minulost
Tuto část mého života si vlastně ani nemohu pamatovat a tak ji znám jen z vyprávění. Už doba předtím než jsem se narodila byla těžká. Máma byla těžce nemocná a její těhotenství neprobíhalo zrovna dobře... Nejhorší na tom však bylo, že byla sama s mím otcem, smečku ve které žila s otcem přetím totiž napadla jiná a skoro všechny zahubili matka měla několik tržných ran do kterých se jí dostala infekce a otec měl pohmožděnou nohu, což ho velmi oslabovalo při lovu. A tak v těchto podmínkách jsem se v jednom starém spráchnivělém brlohu narodila já a můj bratr.
Matku to velmi vysílilo, ale věděla, že už kvůli nám to musí zvládnout. Mích prvních pár týdnů bylo velmi těžké období táta s jeho nohou nemohl moc dobře lovit a tak se domů často vracel buťto s prázdnou nebo s jednou či dvěma myšma či zajícem. Já jsem sice madso ještě nejedla, ale tento nedostatek se silně odrážel na mámině množství mléka, které jsme potřabovali jak já tak i můj bratr. Jednou, když byl otec na lovu zacítil ten jemu už dobře známí zlověstný pach- člověk! Jak nejrychleji jenom mohl hnal se směrem k našemu brlohu, noha nenoha. Jakmile doběhl ke vchodu všechno sdělil matce. Pořáně jsmemu s bratrm nerozuměli, ale vycítili jsme z něj hrozný strach a co nejvíc jsme se přitiskli k matce. Vrhla na nás co nej konejšivější pohle, ale z jejích očí jsem poznala nejistotu. Pohlédla na otce a zeptala se ,,Bude to dobré, že?“ ,, Ano, snad... vždyť nás ani nemusí najít.“ řekl jí otec. Ačkoliv lovec byl sám, všchni jsme se báli neboť jsme věděli, že každý lovec s sebou nosí tu dutou hůl, ze které zazní hrom a sebesilnější vlk se skácí k zemi. Náhle se před naším brlohem razhrnulo listí a tam stál on. Otec se na něj vrhnul a srazil ho k zemi matka nás v tom okamžiku vystrčila z nory a křikla ,, Běžte!“ tak jsme se rozběhli a ona běžela za námi. Náhle se ozvala rána a už jsem běžela jen já a můj bratr. Běželi jsme co nám nohy stačili, běželi a běžali, asi hodinu až jsme úplně vysílení klesli na jednom skalním výběžku, chtěla jsem běžet dál, ale oči se mi pomalu zavírali a už jsem viděla jenom tmu. Když jsem se probrala uviděla jsem kolem sebe hliněné stěny pelehu a zadoufala jsem, že to všechno byl jenom zlý sen, ale né kolem mě ležel jen můj bratr a jedna mladá sametově bílá vlčice se smaragdově zelenýma očima. Pousmála se na nás a meovým hlasem řekla ,,Vy už jste se probudili? To jsem si oddechla.“ poté se podívala směrem ke vchodu ,,Chvoste, Chvoste už jsou vzhůru!“ v otvoru se objevila velká šedá hlava s jedním okem a po chvíli se dovnitř vsoukal celý vlk. Tak velkého a statného vlka jsem ještě neviděla-také, že jsem zatím viděla jen svého otce- a bílá vlčice řekla ,,Mohu si je nechat že prosím!“ vlk nás přejel pohledem a řekl ,,Jak myslíš.“ a odešel. Patrície – tak se totiž naše nová adoptivní matka jmenovala nám poté vyprávěla o tom, že ten vlk kterého jsme předtím viděli je vůdcem smečky a ona, že je jeho družka a také o tom, jak mělamít svá vladstní vlčata, ale mělo to být poprvé byla ještě mladá a neskušená a tak porodila vlčátka mrtvá, všechno její mléko tudíš připadlo nám. Další dny a týdny jsme trávili u ní v brlohu Chvost každý den přišel a přinesl obrovský kus masa a tak se náš život vyvíjel stále k lepšímu. Až jednoho dne byli nám právě třiměsíce, jsme se konečně podívali ven. Bylo tam mnoho dalších brlohů a mnoho dalších vlků, kteří se na nás dívali. Takže teď už jsme si vlastně neměli na co stěžovat- až na jednu malou drobnost, a sice kromě nás dvou bylo v celé smečce, jen jedno vlče, jmenoval se Brutus a byl sinem nejlepšího bojovníka z celé smečky. Brutus nás neměl zrovna v lásce a pořád útočila a dorážel na Artemise- tak se jmenoval můj bratr a já jsem od Patrície vypasovala jméno Ayoko- a ubližoval mu, až jednoho dne jsem se vážně rozzuřila, zrovna jsme si s Artemisem hráli a náhle přilétl Brutus skočil po Artemisovi a začal se s ním rvát, bylo mi zrovna šest měsíců a Brutus mě tentokrát vážně naštval, náhle jsem kolem sebe ucítila studený vzduch a na Brutuse se spustila sněhová bouře, zuřivě zakňučel a začal se vrtět. Zrovna kolem šla Patrície prohodila něco jako zvláštní, přišla ke mně, chytila mě za ocas- v tu ránu bouře přestala- řekla ,,Ayoko pojď.“ a odvedla mě k jednomu brlohu a zavolala dovnitř, z díry se vystrčila stará šedivá hlava a pozvala ji dovnitř, ja zůstala stát před vchodem, zevnitř se ozívalo něco jako: zajímavé a už?!, já pořád seděla na místě a asi po deseti minutách oba vlci vylezli a ten starý a šedivý řekl ,,Blahopřeji děvče od teď budu tvím učitelem, já jsem Kortar a jsem něco jako učitel rozvíjení zvláštních schopností uvnitř každého z nás a musím říct, že ty si nejmladší žačka kterou jsem kdy měl.“ A tak jsem se stala učněm a zatímco já jsem se učila ve směru co se magie týče, můj bratr se vyučoval na lovce a bojovníka a že v tom byl dobrý. Mě Kortar učil všechno možné, jak udělat sněhovou kouli, jak pomocí sněhu léčit... a tak dále jednou mě chtěl naučit jak pomocí sněhu zabíjet, ale při pomyšlení nato, že bych měla ublížit jinému vlkovi mi zvedlo žaludek ( bylo mi právě sedm měsíců). A tak jsme já i můj bratr rostli, z něj se brzy stal nejlepší lovec ze smečka a samotný Chvost ho často brával lovi s sebou. Když nám byl právě jeden rok, tak už jsem co se magie týkalo byla velmi vyspělá a na mého bratra díky jeho poměnkvě modrým očím, bělavému kožihcu a načerlalým uším a čumáku všechny vlčice letěli jak včely na kus medu, oproti tom po mně žádný vlk ani neštěkl, proč taky- každé oko jiné, tmavý huňatý kožich, zkrátka nic zvláštního-, přesto jsme s bratrem trávili všechen náš voný čas a měli jsme se rádi jako nikdo jiný.
Jednu mě probudil hrozný hluk a vytí vlku, když jsem se podívala ven uviděla jsem, jak se všichni vlci shromažďují a naroti v lese jsem uviděla obrovskou smečku černých vlků, která táhla proti nám, někteří letěli na černých dracích, jiní měli po boku černé grifiny či jiné obludy. Naši vlci svolávali všechny lovce a bojovníky, aby se zastali smečky, můj bratr se také chystal a když už, už chtěl jít zastavila jsem ho ,,Nechoď, nechci o tebe přijít, podívej se kolik jich je... to nemůžete zvládnout!“ smutně se na mě podíval a řekl ,,Já vím, ale povinnost volá a když už tak aspoň umřu jako hrdina.“ a vytrhl se mi. Chtěla jsem jít za ním, ale tentokrát zase mě chytila Patrýcie a mírně zakroutila hlavou, jindy bych ji byla poslechla, ale teď mě zachvátil takoví strach o posledního člena rodiny, že jsem se jí vytrhla a běžela za ním. Když jsem vyběhla ven boj byl už v plném prudu a já se pustila do té vřavy, abych našla Artemise. Kolem mě zuřil lítý boj, když jsem se prmačkávala řadami vlků. Náhle jsem vedle sebe uslyšela žalostné zavytí a když jsem se otočila uviděla jsem Chvosta ležet na zemi a na něm stál ohromný černý vlk. Chtěla jsem se na něj vrhnout, ale kočil po mně jiný a hnal mě pryč do lesa. Běžela jse co mi síli stačili a cestou jsem na něj pouštěla sněhové koule a v duchu litovala, že jsem zabíjení tehdy zamítla, zrovna teď by se mi to hodilo. Běžela jsem a náhle jsem před sebou uviděla tůni a u ní modrého draka v tu chvíli mi kolem uší prosvištěli dva rampouchy a za sebou jsem uslyšela zasténání. Když jsem se otočila uviděla jsem tam ležet toho vlka jeden rampouch měl zabodnutý v krku a druhý v hrudi na místě kde je srdce. ,,K-k-k-kdo jsi?“ řekla nebo spíš zakoktala jsem, když jsem se otočila na draka. ,,Safír jméno mé.“ řekl drak k mému překvapení vlčí řečí a udělal něco jako poklonu. ,,Naskoč!“ řekl potom a přikrčil se, vyjeveně jsem na něj zírala ,,Vylez mi na hřbet!“ řekl a přkrčil se ještě víc, poslechla jsem ho. Panečku to byla krása když se vznesl. Náhle jsem pohlédla na pláň kde se uskutečnil boj ,,Musím se tam vrátit mám tam bratra!“ vzkřikla jsem náhle ,,Ne nemusíš, takhle máš aspoň naději, že stále žije, ale představ si ten smutek, pokud bys zistila, že je mrtvý a navíc, je to moc nebezpečné!“ ,,To sice ano, ale co ta radost, když zjistím, že žije!“ ,,Je to moc ryskantní!“ A tak se to sstalo povinost mě volala zpátky a zato jeden velký drak mě nesl opačným směrem a je mnohem lehčí podlehnout drakovi, než povinosti, která se přád vzdaluje. Nakonec mě Safír odnesl na jednu skálu a řekl ,,Budeš-li chtít stanu se tvím drakem a ochráncem co ty na to, vypadáš, že někoho takového potřebuješ.“ Přikívla jsem, vždycky jsem chtěla daraka a takovíhle se nepotkávají každý den. Atak jsem teď cestovala s drakem. Jednou když jsem byla na lovu narazila jsem na lišáka, představil se mi jako Fib a chtěl ode mě vědět co mám za element, celkem mě to zaskočilo, nevěděla jsem, že lišky o tomhle něco vědí ba dokonce, že by je mohli také ovládat, ale přesto jsem mu opověděla ,,Sníh, myslel jsem si to.“ řekl ,,A nechtěla by ses trochu něco přiučit, koukám, že toho umíš hodně, ale zdaleka ne všechno.“
nechápala jsem, co by mě on mohl učit? Pře st jsem si řekla, že za pokus nic nedám a odpověděla mu ano. A tak se stal mím učitelem a učil mě úplně jiným zpúsobem, než jsem bylazvyklá. Učil mě dívat se na svět jinýma očima, nežli očima lovce, učil mě porozumět všemukolem sebe, učil mě umění.
Fib nebyl jen mím učitelem, byl mím přítelem, tišil mé slzy a hrál si se mnou tí spúsobem, žebych to za hru ani nepovažovala, ne ten pocit bych nazvala spíš láska.
Jednou mě zavedl na skalní výběžek a do jedné jeskyně tam před mím zrakem stál Grifin ,,Vím, že máš draka, ale tady Golden mi už dávno říkal, že by docela rád dostal někoho pod ochranu.“ řekl Fib ,,Tak, tak.“ řekl Golden k mému dalšímu překvapení vlčí řečí. Takže se má ,rodinka' zase rozrostla.
Jednou jsme se s Fibem, Safírem a Goldnem takhle procházeli krajinou a s Fibem jsme se kočkokovali bylo mi už skorem rok a půl. Jak tak jsme do sebe šťouchali náhle jsem do Fiba šťouchla asi až moc, odletěl asi u stopu, přistál sice na nohou, ale když dopadl vydal strašný skřek, když jsem se na něj podívala zděšením se mi naježili chlupi, jeho pravá přední noha ovízla v železech, v takových jaké líčí pytláci ,,Nééééééééé!!“ vydralo se mi z úst ,,Rychle uteč pytláci mě a tebe určitě slyšeli a půjdou se podívat na své pasti, uteč než bude pozdě!“ křikl na mě a Safír se rychle přikrčil ,,Ale co ty?“ řekla jsem s pláčem na krajíčku ,,O mě se nestarej, běž!“ nechtěla jsem, ale Golden mě nakonec násilně natlačil na Safírův hřbet a letěli jsme. Jak jsme tak letěli, pořád jsem přemýšlela o tom, jestli se Fibovi něco nestane a pokud ano, že to bude moje vina. ,,Musíš si najít snečku.“ řekl nakonec Safír tenhle samotářský život vede jen k takovímhle koncům ,,A-asi máš pravdu.“ řekla jsem z očí se mi teď řinuly slzy jako hráchy.
A tak jsme hledali smečku. Jednou když jsme takhle letěli nad krajem řekl Golden ,,Co to tam dole leží?“,,Nevím, můžeme se podívat.“ řekl Safír a oba se pozvolna snášeli k zemi. Když přistáli, uviděla jsem na zemi stát malý košík a v něm dvě malá koťátka ,,Ta jsou roztomilá, necháme si je, budou se jmenovat Black a White.“ řekla jsem ,,Proč se všichni jmenují podle jejich barvy?“ prohodil Golden ,,Tobě ani Safírovi jsem vaše jméno nedala!“ ohradila jsem se ,,No jo, ale aspoň je si mohla pojmenovat nějak normálně.“ ,,To je jedno vem ten košík a letíme.“ řekla jsem a nasedla na Safíra ,,Takže já nesu vždy ten těžší náklad.“ postěžoval si Safír ,,A já zas ten se kterým se nedá domluvit.“ ohradil se Golden. Dlouho jsme ještě hledali, až jsme konečně našli tuhle smečku ve které jsem šťastná.